Vesmír je mimořádně nepřátelské prostředí. Kosmické lodě musí odolávat extrémním teplotám, záření, magnetickým polím, meteoritům, úlomkům z jiných kosmických lodí a absenci vzduchu.
Vzhledem k tomu, že výroba a vypuštění kosmických lodí jsou nákladné, chceme, aby vydržely co nejdéle. Mají-li satelity ve vesmíru vydržet mnoho let, musí na Zemi podstoupit (a úspěšně absolvovat!) řadu testů.
První překážkou, kterou musí satelity překonat, je silný hluk a otřesy během startu rakety. To se testuje tak, že se satelitem otřásá a vystavuje se ho hlasitému zvuku vycházejícímu z obrovských reproduktorů uvnitř speciální komory.
Druhým nebezpečím, kterému musí satelity ve vesmíru čelit, je odolání extrémním teplotám – jak vysokým, tak nízkým. Extrémní zahřívání slunečním zářením se simuluje v bezvzduchové komoře vybavené výkonnými lampami a zrcadly. Velmi nízké teploty se dosahují čerpáním kapalného dusíku potrubím ve stěnách komory.
Aby bylo zajištěno správné fungování elektrických systémů, je satelit umístěn do silného magnetického pole, které může způsobit elektrické poruchy. Počítače během těchto zkoušek neustále sledují vše, co se na kosmické lodi děje.
V průběhu více než jednoho roku se každá součást kosmické lodi podrobuje opakovaným testům. Po sestavení kosmické lodi se provádějí další testy. Teprve tehdy budou inženýři přesvědčeni, že jejich „dítě“ bude na oběžné dráze úspěšné.
