Před sto lety, 15. dubna 1912, narazila loď RMS Titanic při plavbě přes severní Atlantik na ledovec a potopila se, což si vyžádalo životy více než 1 500 cestujících a členů posádky. Dnes stejnou trasu proplouvají tisíce lodí, aniž by došlo ke ztrátám na životech – a pomáhají jim v tom satelity.
Frederick Fleet měl v noci ze 14. na 15. dubna 1912 na lodi Titanic na starosti hlídku. Informace o ledu, které Frederick poskytl, byly jedinými údaji, které měl kapitán Edward John Smith k dispozici pro navigaci lodi v těchto nebezpečných vodách.
Jedním z nejdůležitějších důsledků katastrofy Titanicu bylo zvýšení bezpečnosti námořní plavby, k čemuž přispělo přijetí Mezinárodní úmluvy o bezpečnosti lidského života na moři a zřízení Mezinárodní ledové hlídky (IIP).
Úkolem ledové hlídky je sledovat ledovce a vymezit oblast ohrožení ledovci. Ve vodách Arktidy se může kdykoli nacházet tisíce ledovců. Úkolem ledové hlídky je určit počet ledovců, které budou unášeny na jih směrem k lodním trasám. Dosud nedošlo k žádné srážce s ledovcem u žádné lodi, která se řídila ‘ledovcovou hranicí’ zveřejněnou ledovou hlídkou!
Zpočátku využívala Ledová hlídka k provádění rutinních hlídek na ledu námořní plavidla, po druhé světové válce však přešla na letecký průzkum. Dnes je letecký průzkum hlavní používanou metodou, avšak projekt IIP si klade za cíl nahradit nákladné letecké lety nad ledem satelitním pozorováním.
V současné době využívá Ledová hlídka radarová pozorování ze satelitů jako doplněk leteckých pozorování. Radary na satelitech se skvěle hodí k monitorování ledovců, protože dokážou pořizovat snímky i přes mraky a ve tmě.
Satelit Sentinel-1, jehož vypuštění je plánováno na rok 2013, výrazně zvýší dostupnost radarových dat a pomůže ledové hlídce zabránit katastrofám, jako byla ta, která postihla Titanic před sto lety.
