Speciální přístroje zvané spektrografy nám ukazují, že Slunce se skládá téměř výhradně ze dvou plynů – vodíku a helia. Teplota na jeho povrchu činí přibližně 5 500 stupňů Celsia – je to více než dvacetkrát teplejší než trouba nastavená na maximální teplotu. V jádru teplota stoupá až na přibližně 15 milionů stupňů Celsia a plyn je stlačen na hustotu přibližně desetkrát vyšší než má olovo.
Při tak vysokých teplotách a tlacích se Slunce stává jaderným reaktorem, v němž se vodík přeměňuje na helium. Současně přitom vznikají obrovská množství záření. To se dostává na povrch ve formě viditelného, infračerveného a ultrafialového světla a rentgenového záření.
Každou hodinu vyvrhuje Slunce do vesmíru miliardu tun plynu rychlostí až 2 miliony km za hodinu. I přesto je Slunce tak hmotné, že může hořet ještě miliardy let.
Slunce se každých 11 let stává aktivnějším. V těchto obdobích se na jeho povrchu zvyšuje počet tmavých slunečních skvrn. Na vrcholu slunečního cyklu dochází k mnohem většímu počtu výbušných slunečních bouří. Během posledního slunečního maxima v roce 2001 vymrštilo mnoho slunečních erupcí a koronálních výronů hmoty do vesmíru miliardy tun materiálu vysokou rychlostí.
Pokud se tyto bouře vydají směrem k Zemi, mohou mít závažné následky. Mohou způsobit výpadky elektřiny, poškodit satelity a narušit komunikační a navigační systémy. Jsou také příčinou polárních září – obecně známých jako severní a jižní světla.
